„Dítě je tím, kdo ukazuje cestu!“  (Montessori)

Montessori pedagogika pohlíží na dítě s ohledem na jeho individuální stupeň vývoje, nezávisle na pohlaví a jeho sociálním původu, resp. kulturním nebo rodinném zázemí, a jako takové také každé dítě respektuje. Na tomto základě může dítě rozvíjet své vědomé i podvědomé dovednosti a schopnosti.

Základními principy této pedagogiky jsou:

  1. dítě je tvůrce sebe sama
  2. absorbující duch
  3. ruka je nástrojem ducha
  4. polarizace osobnosti
  5. senzitivní fáze
  6. připravené prostředí
  7. svobodná volba
  8. celostní učení
  9. práce s pochvalou
  10. práce s chybou
  11. dělená odpovědnost
  12. trojstupňová výuka
  13. věkově smíšené skupiny

1. DÍTĚ JE TVŮRCE SEBE SAMA

Dítě má rozhodující vliv na svůj vývoj. Svým „naprogramováním“ a svou aktivitou se podílí největší mírou na utváření sebe sama. Ačkoli se je v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, ovlivňují ho lidé v blízkém okolí, přesto ono samo určuje, které podněty a jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání.

_DSC9094

2. ABSORBUJICÍ DUCH

Absorbující duch je nádherný dar, se kterým každé dítě přichází na svět. Bez vědomého úsilí, čistě jen tím, že „žije“, nasává dítě doslova jako houba vše, co jej obklopuje. Zcela přirozeně, bez bloků a zábran. Tato ojedinělá vlastnost také dítěti například umožňuje naučit se něco tak komplexního, jako je jazyk. Srovnáme-li fenomén absorbujícího ducha s fotoaparátem, je jasné, že i pauzy mají obrovský význam. Tak jako se musí film vyvolat a ustálit v temné komoře, potřebuje i lidský mozek klid na to, aby mohl ve tmě svého podvědomí absorbované obrazy „stabilizovat“. Navenek z toho není patrné nic. Potom, co je tento proces vstřebávání a ukládání ukončen, obrazy absorbované, proniká ono naučené na světlo vědomí a zůstává zde se všemi detaily nesmazatelně „zaryto“.

3. RUKA JE NÁSTROJEM DUCHA

Práce rukou je základem pro pochopení věcí a jevů, pro rozvoj myšlení a řeči. Je důležité v průběhu každého učení propojovat tělesné a dušení aktivity. Při osvojování nového učiva, při získávání nových poznatků je důležité být manipulovat s věcmi a být s nimi v přímém kontaktu.

4. POLARIZACE POZORNOSTI

Tímto pojmem označuje Maria Montessori obzvláště hlubokou, dlouhodobou soustředěnost, kterou pozorovala u všech dětí, se kterými pracovala. Tento fenomén se objevuje v momentě, kdy se dítě svobodně rozhodne pro činnost a projeví pro tuto činnost v daný moment mimořádný zájem. Lze potom pozorovat, jak se dítě do provádění této činnosti ponořuje a nenechává se z ní vyrušit ničím, co se děje kolem něj. Poté, co dítě tuto činnost – třeba i po několikanásobném opakování – ukončí, je schopné se s výrazem maximální spokojenosti z dobře vykonané práce věnovat něčemu jinému. Polarizace osobnosti je uzavřený pracovní cyklus tvořený třemi fázemi (někdy se uvádí jen dvě, neboť druhá – delší fáze byla rozdělena na dvě kratší).

Fáze polarizace osobnosti:

1. fáze – přípravný stupeň

      • pro něž je charakteristický neklid, očekávání, hledání činnosti. Dítě je připravené věci poznávat, navazovat s nimi kontakt, blíže je zkoumat. Hledá podněty, které odpovídají jeho vnitřním potřebám a které je tzv. „osloví“. Lze rozlišovat dva druhy podnětů:
        a) podněty, které tvoří vnější znaky předmětů a které upoutávají pozornost (barva, tvar)
        b) podněty druhé úrovně, které vycházejí ze zkušeností a vědomostí dítěte
      • v této fázi učitel může poskytnout nepřímou pomoc, upozornit na předměty a jevy a vybídnout k aktivitě; zároveň však musí respektovat iniciativu dítěte, jeho pohyb a volbu

2. fáze – stupeň velké, soustředěné práce

      • dítě věnuje veškerou pozornost nové činnosti, pohrouží se do ní a nenechá se okolím vyrušit
      • samo provádí činnost až k nasycení, přičemž překonává překážky a problémy
      • hlavním rysem je zaujetí pro práci, které znamená koncentraci energie, zaměření na jednu činnost, sebeovládání, odpoutání se od vnějších vlivů
      • dochází k dialogu mezi věcmi a dítětem

3. fáze – klidu

      • závěrem je zklidnění dítěte, zpracování vjemů, poznatků, potřeba poznání je nasycena
      • dítě je klidné, prožívá radost a uspokojení
      • M. M. označuje tuto fázi jako „vnitřní inventura“
      • konkrétním projevem této fáze je uklizení hraček na své místo

5. SENZITIVNÍ FÁZE

Senzitivními fázemi označuje Montessori extrémní ochotu dítěte k učení, kterou projevuje vůči určité oblasti – např. jazyk, čísla, pohyb či sociální chování. V této fázi je dítě schopné se učit hravě (v pravém i přeneseném slova smyslu), téměř bez vynaložení úsilí.
Zmeškáme-li tuto fázi, musí pak dítě k dosažení stejného výsledku vynaložit mnohem více námahy. Proto je cílené pozorování dítěte vychovatelem obzvlášť důležité – vychovatel se snaží vysledovat senzitivní fázi, která je u daného dítěte právě aktuální, a podle výsledků svého pozorování pak dítěti nabízí vhodné činnosti a podněty.

6. PŘIPRAVENÉ PROSTŘEDÍ

Oslovující, motivující, zajímavé prostředí je nezbytným předpokladem k tomu, aby mělo dítě možnost prožít tři výše jmenované fáze.

V tomto prostředí by mělo dítě najít materiál, prostor a klid, aby se mohlo rozvíjet tempem jemu odpovídajícím. Prostředí, které je přehledné a jasně členěné a které umožňuje rozvoj samostatnosti. Vše má svoje pevné místo. To přispívá k lepší orientaci dítěte. A dobrá orientace poskytuje dítěti pocit bezpečí. Bezpečí dává pocit „domova“ a podporuje sebedůvěru. Z vnějšího pořádku dítě přechází do pořádku vnitřního – duševního a sociálního.

Učitel jako pozorovatel při tomto všem hraje stěžejní roli. Nesmí se přitom ovšem samozřejmě zapomínat na funkci vychovatele jako osoby jdoucí dítěti osobním příkladem.

„Dávat podněty do života a poskytovat pak dostatečný prostor ke svobodnému vývoji – v tom je primární úloha vychovatele.“
(M. Montessori)

Principy připraveného prostředí:

      • a) školní prostředí je upravené podle potřeb dětí (nábytek, rozložení, autentický nábytek…), třídy vypadají jako obývací pokoje a třída je přizpůsobena potřebám dítěte
      • b) materiály ve třídách jsou uspořádány tak, aby pomohly dětem vyvinout smysl pro řád, koncentraci, koordinaci a nezávislost
      • c) používá se velké množství materiálů, které vycházejí z potřeb dítěte na mnoha různých stupních vývoje
      • d) materiály jsou seřazeny od nejjednoduššího ke složitějšímu a představují se v logickém pořadí v průběhu roku
      • e) ve třídě probíhá mnoho aktivit, ale není hlučná
      • f) ve třídě je rovnováha svobody a odpovědnosti
      • g) neposkytuje malým dětem zmenšeninu světa, děti pracují s autentickými věcmi, pouze úměrné velikosti
      • h) vše je dětem přístupné

benja

7. SVOBODNÁ VOLBA (SVOBODNÁ PRÁCE)

Pro komplexní rozvoj dítěte má svobodná volba podstatný význam. Dítě se jí učí identifikovat vlastní potřeby a vlastní znalosti a rozvíjet svoji schopnost rozhodování. Dítě rozhoduje samo, co, kde, s kým a jak dlouho chce dělat. Určuje také, kdy chce s danou činností skončit. Dle názoru Marie Montessori jsou svoboda a disciplína dva aspekty jedné a téže věci, od sebe neoddělitelné jako dvě strany mince.

Svoboda a zkušenost s okolním prostředím jsou předpoklady pro vývoj člověka.

Svoboda vyžaduje odpovědnost: nejdříve odpovědnost za sebe sama, potom za ostatní a za okolí. Dítě má právo na bezprostřednost a svobodný rozvoj. Dítě se v této svobodě učí, je maximálně motivované a koncentrované.

Dítě samo rozhoduje, co bude dělat, s kým bude pracovat a jak dlouho bude pracovat. Úkolem pedagoga je příprava optimálního prostředí a pomůcek. Dítě si může zvolit, jakou oblast práce si vybere, jaký materiál, na čem bude pracovat, „CO“ se chce učit a o čem chce získat další informace. Vybírá si také místo, kde bude ve třídě pracovat. Dítě nepracuje na povel či podle zvonění, ale motivuje ho jeho polarita pozornosti; každé dítě je na určitou věc „naladěno“ v jinou dobu. Může pracovat samo, ve dvojici, ale i ve skupině. Volná – svobodná práce však neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme. Svoboda dítěte je chápána jako povinnost, ne anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je vedeno k tomu, aby práci dokončilo. Pokud chce pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá (samo se pro něj svobodně rozhodne), je jeho povinností dodržet daná pravidla.

8. CELOSTNÍ UČENÍ

Do procesu učení se musí promítat vzájemné působení tělesné a duševní aktivity. Učitel chápe dítě jako jedince, který chce, cítí, myslí a jedná. Zdravý duševní život dítěte je základ pro svobodu, vnitřní aktivitu, spontánnost, samostatnost a svobodné jednání. Všechny tyto aktivity jsou v procesu učení v dítěti budovány a maximálně podporovány.

9. PRÁCE S POCHVALOU

Montessori pedagogika staví na laskavém přístupu učitele ke každému dítěti. Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí, úspěšnosti, aby si ho někdo všímal a aby mělo radost a cítilo sebeuspokojení ze své práce; ale neustálé kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých potom omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky. Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty. Při této metodě se probouzí u dětí smysl pro vlastní důstojnost a vede je k odmítání pochvaly. Jejich pocit sebeodpovědnosti, sebedůvěry a rovnocennosti pak snižuje pojem chvály. Předškolní děti mají největší radost ze samotné práce, pro školní děti je pak výsledek největší odměnou.

10. PRÁCE S CHYBOU

Chyba není špatná, chybou se dítě učí, proto za chyby a chybná řešení děti nejsou záporně hodnoceny, ale chyba má být samotnému dítěti ukazatelem toho, co si ještě potřebuje procvičit či zopakovat. Chybu se dítě učí chápat jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečnou součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel nepoužívá negativní hodnocení, ale nabízí dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo svých chyb všimnout a opravit je. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě mohlo vždy samo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu – vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení. Kontroly chyb mají různé formy: – pomocí smyslového materiálu – pomocí zdokonalené činnosti opakujícím cvičením – porovnáním vlastní práce s předlohami. Jaký druh opravy chyb je zvolen, závisí na dítěti, na materiálu, na druhu cvičení a na celkové situaci ve skupině.

11. DĚLENÁ ODPOVĚDNOST

Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru práce. Současně mu ale pomáhá vybírat takovou činnost, pro kterou se nedokáže samo rozhodnout. Musí jej dostatečně motivovat. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít zodpovědnost. Zasahuje v případě, kdy se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost, nebo kde jsou porušována pravidla. Dále učitel podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.

12. TROJSTUPŇOVÁ VÝUKA

Vhodná zejména pro předškolní věk, případně pro plynulý přechod některých dětí do základní školy. Učitel nebo dítě označí určitý předmět či jev za problematický. Následuje fáze procvičení s dítětem (nejdůležitější etapa); dítě dává k pojmu předmět, obrázek, slovo, číslice apod. Učitel uplatňuje různorodost nápadů k procvičení. Aktivní ovládání jevu dítětem je vlastně kontrola, zda vše pochopilo a problému rozumí. Učitel dítě nezkouší a nehodnotí, ale klade autentické otázky a předkládá k řešení stále složitější úkoly. Signál o zvládnutí a porozumění přichází od dítěte.

13. UTVÁŘENÍ NOVÉHO VZTAHU DOSPĚLÉHO K DÍTĚTI

Učitel je průvodce dítěte za poznáním světa a sebe sama. Chování učitele k dítěti je vždy plné respektu k jeho individualitě jako k hotovému člověku. Učitel práci dětí organizuje, ale zároveň akceptuje svobodu, podporuje a udržuje nadšení, sleduje dětskou činnost, neomezuje pohyb a získávání zkušeností (avšak v určitých mezích). Vývoj dítěte nechává přirozeně plynout uvnitř, předem vytyčených hranic. Učitel je rádce a rovnocenný partner, který dítěti pomáhá na jeho cestě objevování a učení se, projevuje maximální vstřícnost, otevřenost, trpělivost k dítěti.

_DSC9586

Může vás zajímat