Montessori základní informace

Dítě má rozhodující vliv na svůj vývoj. Svým „naprogramováním“ a svou aktivitou se podílí největší mírou na utváření sebe sama.

Práce rukou je základem pro pochopení věcí a jevů, pro rozvoj myšlení a řeči. Je důležité v průběhu každého učení propojovat tělesné a dušení aktivity. Při osvojování nového učiva, při získávání nových poznatků je důležité být manipulovat s věcmi a být s nimi v přímém kontaktu.

Senzitivními fázemi označuje Montessori extrémní ochotu dítěte k učení, kterou projevuje vůči určité oblasti – např. jazyk, čísla, pohyb či sociální chování. V této fázi je dítě schopné se učit hravě (v pravém i přeneseném slova smyslu), téměř bez vynaložení úsilí.
Zmeškáme-li tuto fázi, musí pak dítě k dosažení stejného výsledku vynaložit mnohem více námahy. Proto je cílené pozorování dítěte vychovatelem obzvlášť důležité – vychovatel se snaží vysledovat senzitivní fázi, která je u daného dítěte právě aktuální, a podle výsledků svého pozorování pak dítěti nabízí vhodné činnosti a podněty.

Oslovující, motivující, zajímavé prostředí je nezbytným předpokladem k tomu, aby mělo dítě možnost prožít tři výše jmenované fáze.

V tomto prostředí by mělo dítě najít materiál, prostor a klid, aby se mohlo rozvíjet tempem jemu odpovídajícím. Prostředí, které je přehledné a jasně členěné a které umožňuje rozvoj samostatnosti. Vše má svoje pevné místo. To přispívá k lepší orientaci dítěte. A dobrá orientace poskytuje dítěti pocit bezpečí. Bezpečí dává pocit „domova“ a podporuje sebedůvěru. Z vnějšího pořádku dítě přechází do pořádku vnitřního – duševního a sociálního.

Učitel jako pozorovatel při tomto všem hraje stěžejní roli. Nesmí se přitom ovšem samozřejmě zapomínat na funkci vychovatele jako osoby jdoucí dítěti osobním příkladem.

„Dávat podněty do života a poskytovat pak dostatečný prostor ke svobodnému vývoji – v tom je primární úloha vychovatele.“

M. Montessori

Principy připraveného prostředí:

• a) školní prostředí je upravené podle potřeb dětí (nábytek, rozložení, autentický nábytek…), třídy vypadají jako obývací pokoje a třída je přizpůsobena potřebám dítěte
• b) materiály ve třídách jsou uspořádány tak, aby pomohly dětem vyvinout smysl pro řád, koncentraci, koordinaci a nezávislost
• c) používá se velké množství materiálů, které vycházejí z potřeb dítěte na mnoha různých stupních vývoje
• d) materiály jsou seřazeny od nejjednoduššího ke složitějšímu a představují se v logickém pořadí v průběhu roku
• e) ve třídě probíhá mnoho aktivit, ale není hlučná

Svoboda a zkušenost s okolním prostředím jsou předpoklady pro vývoj člověka.

Svoboda vyžaduje odpovědnost: nejdříve odpovědnost za sebe sama, potom za ostatní a za okolí. Dítě má právo na bezprostřednost a svobodný rozvoj. Dítě se v této svobodě učí, je maximálně motivované a koncentrované.

Svoboda a zkušenost s okolním prostředím jsou předpoklady pro vývoj člověka.

Svoboda vyžaduje odpovědnost: nejdříve odpovědnost za sebe sama, potom za ostatní a za okolí. Dítě má právo na bezprostřednost a svobodný rozvoj. Dítě se v této svobodě učí, je maximálně motivované a koncentrované.

Do procesu učení se musí promítat vzájemné působení tělesné a duševní aktivity. Učitel chápe dítě jako jedince, který chce, cítí, myslí a jedná. Zdravý duševní život dítěte je základ pro svobodu, vnitřní aktivitu, spontánnost, samostatnost a svobodné jednání. Všechny tyto aktivity jsou v procesu učení v dítěti budovány a maximálně podporovány.

Montessori pedagogika staví na laskavém přístupu učitele ke každému dítěti. Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí, úspěšnosti, aby si ho někdo všímal a aby mělo radost a cítilo sebeuspokojení ze své práce; ale neustálé kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých potom omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky. Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty. Při této metodě se probouzí u dětí smysl pro vlastní důstojnost a vede je k odmítání pochvaly. Jejich pocit sebeodpovědnosti, sebedůvěry a rovnocennosti pak snižuje pojem chvály. Předškolní děti mají největší radost ze samotné práce, pro školní děti je pak výsledek největší odměnou.

Chyba není špatná, chybou se dítě učí, proto za chyby a chybná řešení děti nejsou záporně hodnoceny, ale chyba má být samotnému dítěti ukazatelem toho, co si ještě potřebuje procvičit či zopakovat. Chybu se dítě učí chápat jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečnou součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel nepoužívá negativní hodnocení, ale nabízí dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo svých chyb všimnout a opravit je.

Učitel je průvodce dítěte za poznáním světa a sebe sama. Chování učitele k dítěti je vždy plné respektu k jeho individualitě jako k hotovému člověku. Učitel práci dětí organizuje, ale zároveň akceptuje svobodu, podporuje a udržuje nadšení, sleduje dětskou činnost, neomezuje pohyb a získávání zkušeností (avšak v určitých mezích). Vývoj dítěte nechává přirozeně plynout uvnitř, předem vytyčených hranic. Učitel je rádce a rovnocenný partner, který dítěti pomáhá na jeho cestě objevování a učení se, projevuje maximální vstřícnost, otevřenost, trpělivost k dítěti.